Pro hlupáka každý hloupý. (Forrest Gump)

Bylo to jako z fotek o první republice. Ne o té pomatené televizní. Paní v autobusu číslo 177 se vracela z nákupu v hypermarketu. Na klíně proutěnou pletenou tašku a obyčejnou igelitovou tašku s logem řetězce. Vše ostatní už bylo jako z jiného světa. Ale vydržte do konce…

Byla československá vojenská akce proti třetímu nejmocnějšímu muži Třetí říše opravdu nutností, která měla ve třetím válečném roce postavit Československo, respektive jeho zahraniční londýnskou vládu a politickou reprezentaci, na roveň válčících velmocí? Zabití Heydricha se často staví jako nutná politická akce, kterou mělo Československo dokázat svou nepasivitu v domácích podmínkách. Dnešní historici tvrdí, že se Československo muselo prezentovat něčím takovým, aby po válce nezůstalo v pozici poraženého státu, v okleštěných pomnichovských hranicích. Zatímco všechny okupované národy vedly podle mnohých představitelů nejen v Velké Británii aktivní odpor proti nacistům, Češi si "spokojeně" žili v protektorátu, užívali si dělnických příspěvků, dovolených na zotavenou a spokojeně montovali zbraně pro wehrmacht.

Musel jsem si odpočinout po předvolební kampani. Tak zdůvodnil svůj španělský prodloužený víkend novopečený poslanec, čímž rozvířil veřejné mínění. Proč si potřeboval po kampani odpočinout? Byl jediný z dvou set zákonodárců, který absolvoval náročné mnohatýdenní tažení za křeslem v poslanecké sněmovně? Nebo poprvé v životě musel opravdu zabrat, poprvé v životě si máknul, jak to do té doby v novinách ještě nezažil? A zkusme si jeho "logiku" přenést do praxe většiny lidí, kteří pracují...

Že se evropské dotace odesílané z Bruselu do jednotlivých členských zemí zneužívají, není v sídle centrální evropské vlády ani v evropském parlamentu žádné tajemství. Sice se občas uspořádá mediální akce na odebrání části dotace tomu, či onomu státu, část peněz se nevyplatí, nebo se požaduje jejich vrácení, ale je to jen hra pro neznalou veřejnost. Že si evrospké peníze rozdělují kmotři všech členských států, že si jimi vylepšují svůj rozpočet i rozpočet svých firem a spřátelených organizací, institucí a stran, není žádné tajemství. Dokonce se s tím počítá. Proč? Důvod je jednoduchý. Centrální rozdělovači peněz nepřímo sdělí: Vy si nacpěte strožoky, postavte si bazény, za to nám ale zvednete ruku při schvalování rozpočtu a nebudete se vzpouzet našim rozhodnutím.

V letech 1990 až 1992 jsem se pohyboval ve federálním parlamentu Československa. Výroky, které v kulorárech zaznívaly z úst poslanců, ministrů, nejpřednějších politiků tehdejší doby, byly často plně srovnatelné (často i mnohem horší) s tím, co zachytily mikrofony v poslanecké sněmovně z úst premiéra Jiřího Rusnoka a ministra obrany. Veřejná prohlášení a vystoupení těchto lidí se však diametrálně lišila od toho, co prohlašovali "off record". Debata Jiřího Rusnoka na adresu úmrtí a pohřbu Nelsona Mandely spíše jen prakticky dokumentuje povrchnost a neupřímnost profese zvané politika a diplomacie.

Investiční poradce a předseda představentsva makléřské firmy Aleš Hemer  prohlásil v debatním  kotli Máte slovo Michaely Jílkové 5. prosince 2013, že řešením krize české ekonomiky není devalvace koruny, ale snížení ceny práce. Zbystřil jsem, protože ten člověk touto větou dokázal, že nemá ponětí o tom, jakou cenu za práci dnes firmy, ale také stát uchazečům o práci nabízí. Připomněl mi Američany, kteří jako diplomaté nebo jako novináři žili v meziválečném Německu. S platy a zásobovacími možnostmi, které jim jejich vlast poskytovala, sice vnímali bídu a postupný růst fašismu, ale odmítali si to připustit, nebo spíše se vědomě stranili negativních informací, neviděli je, nechtěli je vidět. Pochopitelně, že ne všichni. Mnozí byli překvapeni, když je služebnictvo, které si v hyperinflačním Německu za své dolary do domácností  najímali, prosili, jestli může dojídat zbytky z talířů, které by jinak skončili v odpadcích. Od reality izolovaní Američané vůbec nevěděli, že jsou v Německu lidé, kteří celé roky například nejedli vajíčka, některé druhy zeleniny, ovoce, maso.

Zdálo se mi, že onen finanční "expert" je na tom se svým vztahem k současné realitě stejně, jako jeho americké meziválečné protějšky... (Foto: Rádio Impuls)

Čím víc se Radovan Krejčíř promenádoval v posledních měsících i letech před televizními kamerami a v médiích, čím víc zdůrazňoval, jak se vlastně jeho život vůbec nezměnil a jak vesele podniká i bez České republiky, tím víc bylo zřejmé, jak se utápí v bezmocnosti a stává se doslov fyzickým zajatcem. Když utekl v roce 2005 z prohlídky své černošické vily a když trávil pohodové dny na seychellských plážích, byl to poměrně dobře rostlý a štíhlý muž. Nyní je to tuková schránka s velkou hlavou vyrůstající rovnou z těla. Neklamná známka člověka, který se nemůže fyzicky svobodně hýbat, sedí za zdmi s ochrankou, přejídá se a pije.

Někdy je dobré s hodnocením počkat. Po roce, který od premiéry Ondříčkova filmu uběhl, se lze na celkové vyznění snímku dívat objektivněji. Třeba i ve stínu majora Zemana, který v posledních měsících běží na TV Barrandov. Zatímco totalitní seriál o sobě tvrdil  tvrdí, že nejde o nic jiného, než o dobré detektivky (zatímco se jedná o strašný politicko-ideologický paskvil, navíc  neuvěřitelně zmršená "dobovka"), film Ve stínu je také všechno jiné, než detektivka. Možná to není ani detektivní thriller, jak by se moderně řeklo. Je to ale podle mého nepochybně film, ze kterého je úzko.

Ředitelka likérky si postěžovala v rozhlase, že nový zákon o podnikání v jejich branži jim velmi zkomplikoval život, protože nemoho podle původních plánů čepovat lihoviny do platových oblů, ale jen do skla. Linka, kterou před lety pořídili, tak bude k neužitku, respektive využitelná jen minimálně. Strašné, řeknete si. Ale jen do okamžiku, než paní ředitelka ještě podotkne, že na linku dostali dotace...

Vždy jsem se domníval, že princip podnikání, trhu a kapitalismu vůbec je založen na tom, kdo je lepší, kdo má lepší nápady, je i dravější (ne bezohlednější). Existence nejen Evropské unie, ale i chování značné části českých podnikatlů mě ale trpce usvědčuje z omylu a naivity. Kdo se nepídí po dotacích, je stejný blbec, jako ten, který se z komunismu neřídil heslem "kdo nekrade (ze společného), okrádá rodinu. Že dotace jsou největší zhouba ekonomiky, si dnes už jen málokdo přiznává a uvědomuje. Dotace nejsou ničím jiným, než pokračováním socialismu, ale jinými prostředky. Jsou zdrojem závislosti společnosti na státu, zdrojem korupce. Přečtěte si, jak  reagovli na dotaz ohledně dotací, které se snaží pro svou firmu získat, jinak úspěšný podnikatel a novinář, který o něm psal. Zajímavé čtení...

Co jste možná četli, slyšeli, co jste možná taky nečetli a přeslechli....