Jdi na obsah Jdi na menu
 


Teplákové rybičky


Esenbák u kašny

 

Jako malí kluci jsme si vyprávěli esenbácký (policajtský) vtip o tom, jak u kašny na náměstí stojí chlápek a má ruku ponořenou do vody. Jde kolem esenbé a ptá se: „Občane, co tady děláte?“ Muž mu vysvětluje, že se zabývá přenosem myšlenek tvorů s vyšší inteligencí na ty méně inteligentní. „Vidíte?“ upozorní esenbáka. „Já v duchu poručím, aby rybičky plavaly doleva.“ Esenbák nahlédne do vody. Červené rybičky opravdu plavou doleva. „A teď doprava!“ Opravdu, hejno rybiček změní směr.

Esenbák se chvíli dívá a pak vyzve občana, ať toho nechá a jde si po svých. Chvíli vyčká, než muž zmizí v dálce a strčí ruku do vody…

Tady by to chtělo video, protože pointa anekdoty spočívala v tom, že vyprávějící začal předvádět našpulenými rty známé grimasy kapra, či jiné ryby, aby názorně předvedl inteligenční nadřazenou rybiček nad esenbákem.

Mívám často pocit, že současná společnost spěje podobným směrem, ovšem s tím, že nižší IQ začíná výrazně ovlivňovat tuto společnost, či spíše tuto civilizaci. Čím primitivnější model myšlení, chování a jednání, tím víc se prosazuje a postupně se stává obecným modelem chování a myšlení.

Na pivo v kravatě

Například z tepláků se stalo oblečení pro běžné nošení. Zatímco dřív bylo předmětem nejrůznějších „módních policií“, dnes se ulicemi táhnou davy teplákáčů. Dřív jsem je mylně pokládal za zájezdy sportovců, kteří mají z hřiště namířeno do hotelu, než jsem pochopil, že tihle mladí Italové, Američané a Francouzi jsou ve svém nejlepším oblečení. Dnes jsou ulice plné českých teplákáčů. Zatímco dříve měli tepláky jen pražští taxíkáři (ti lepší měli šusťáky), dnes se to soupravami původně určenými na sportování hemží kdejaké korzo, kdejaká firma, obchod.

Můj děda chodíval každou neděli s kamarády na pivo do „dělňáku“, tedy Dělnického domu. Neexistovalo, aby šel bez textilních kalhot, košile, kravaty a saka. I do obchodu sto padesát metrů od domku se oblékl. Aby jen tak vyběhl v montérkách, ve kterých pracoval v dílně, nebo seděl u verpánku a spravoval boty, to pro něho neexistovalo. Přitom byl celý život většinou dělník, žádný úředník.

Soudružky v kombiné a soudruzi v montérkách

Ve stalinském Sovětském svazu občas daly manželky zahraničních diplomatů svým sovětským známým jako pozornost, nebo jako dárek například hedvábné kombiné. Protože Stalin a řada jeho pochopů znali jen rubášky a uniformy, soudružky obdarované spodním prádlem nevěděly, na co se tak luxusní oděv používá a tak v růžových a bílých kombiné chodívaly do divadel a na recepce.

U nás se po roce 1948 začalo chodit do divadel v montérkách, protože to bylo in a taky podle sovětského vzoru. Naštěstí to nevydrželo navěky a do módy zase přišly taneční a společenská výchova.

Když se v roce 1989 naše země konečně otevřela cizině, začali jsme se smiřovat s tím, že do Národního divadla a Státní opery chodí turisté v džínách a svetrech. Důležité bylo, že se prodala vstupenka. Přitom bývávaly ještě v 80. letech i v totalitě vinárny, kam vás bez kravaty nepustili a vysloužilý vrchní pamatující první republiku vám za pět korun ochotně půjčil některou ze záložních vázanek, které měla šatnářka v šuplíku.

Za blbce v divadle

Koncem loňského roku jsem byl ve Stavovském divadla na večerním představení Kouzelná flétna. Zhruba sedmdesát procent diváků-mužů neměla oblek. Kalhoty, košile, nějaký lehký svetr. Řada dam přišla v tom, v čem byla odpoledne na pracovním jednání, nebo za přepážkou. Mezi návštěvníky mladšími patnácti let jsem neviděl jediného kluka v obleku a slečnu ve večerních šatech.

Nechoďte na mě s tím, že lidi nemají peníze. Všichni o přestávce bušili nehtíky a palečky do displejů svých mobilů, v jejichž ceně by alespoň průměrné večerní oblečení do společnosti pořídili. V tmavém obleku a v kravatě jsem si připadal v této společnosti svým způsobem jako blbec, který si spletl podnik…

A tak jsem se najednou dostal do atmosféry onoho výše uvedeného vtipu. Jen role se obracejí. Blbec je sám se sebou spokojen, ale vy se cítíte nepatřičně. Když se to zopakuje víckrát, kde je řečeno, že příště do divadla, i toho Národního, nepůjdu v teplácích, abych nevyčníval z davu.

Trenér taxikář

Ale nijak mě to neudivuje. Když trenér hokejové reprezentace přiletí z mistrovství světa a na letišti poskytuje rozhovory v tričku a s tlustým zlatým řetězem kolem krku, nechtějme po lidech, aby chodili do divadel oblečeni, jak velí dávný zvyk.

Konečně se vracím k paní, o které jsem celé povídání začal. Paní měla na hlavě krásný klobouk, měla letní šaty, přes ně sako sladěné do barev klobouku a šatů a – na rukou průsvitné rukavičky. Taky v příslušném odstínu. Měl jsem chuť si ji vyfotit. Ale pak jsem si uvědomil, že by to nezapadalo do nonšalantnosti a vznešenosti, které paní do světa teplákového myšlení přinesla…

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář