Pro hlupáka každý hloupý. (Forrest Gump)

Často si promítám před očima všechny Vánoce, které mi zůstaly v paměti. Většinou jsou to nejasné vzpomínky, neurčitá radost z dárků, z nichž většina už upadla v zapomnění, a s odstupem desítek let zjišťuji, že koneckonců v mém dětském i dospělém životě všechny ty věci nijak mimořádnou roli nehrály. Z dospělosti si člověk spíš vybavuje oči vlastních dětí, když nedočkavě trhají balicí papír a různobarevné šňůrky, ale to vám zřejmě poví každý rodič. Na jedny Vánoce však nezapomenu nikdy.

Vůbec si nepamatuji, jestli jsem tehdy vůbec dostal dárky. Byly to zvláštní svátky. Přijeli známí až z nejvýchodnějšího Slovenska. Měli v Čechách dceru na léčení, a protože nemohla na svátky domů, domluvili jsme se, že celá jejich rodina se na několik vánočních dní nastěhuje k nám. Oni čtyři, my čtyři. Málokdy jsem se rád dělil o svůj bytostný domácí prostor, ale tehdy mi to kupodivu, ač puberťákovi, nevadilo. Šlapali jsme několik dní po sobě, ale dodnes mám v sobě tu neuvěřitelnou pohodu, legraci. Vůbec nevím, jestli jsem dostal nějaké dárky; asi ano. Slováci dovezli kromě dcery z léčebny někde u Poděbrad ještě hliněný hrnec kapustnice, pálenku a taky neuvěřitelné červené víno. Když po třech nebo čtyřech dnech odjížděli, bylo mi to líto. Zapomněl jsem během Vánoc úplně sledovat televizi, pořád se doma něco dělo, někdo něco vyprávěl. Otcové vzpomínali, matky drbaly a my malí i větší také jistě něco řešili.

A to asi byly ty opravdové Vánoce. Obchody tehdy zavíraly v sobotu v poledne, chleba a rohlíky musely vydržet až do sedmadvacátého. Šlo to.

Takže ještě jednou, až se budete plahočit dvě hodiny po půlnoci mezi regály hypermarketu za svým snem o bohatých a naplněných Vánocích – šťastné a zmagořelé, milí spoluobčané.