sKarta paní ministryně aneb Odvolávám, co jsem slíbila, slibuji, co jsem odvolala
Jakou jistotu můžeme vůbec mít v čemkoli? Ústava, základní zákon státu, je trhací kalendář, od něhož se jen máloco v českých zákonech odvíjí. Zákoníky, trestní, občanský a všechny další, se mění téměř týdně, novela stíhá novelu, zoufalí jsou už i právníci, kteří na spletitosti zákonů vydělávají.
Ale vraťme se k výrokům kolem sKarty. Nejde přímo o pani ministryni, je to jen modelový příklad toho, že neměnnost (ne zatuchlost) je pojem a stav, kterého si v České republice vůbec nemáme možnost užít. Stabilita rozhodnutí jakýchkoli státních orgánů a institucí je takřka nulová. Připomíná to kroky komerčních televizí, které jeden měsíc vrhnou do vysílání „nejlepší seriál všech dob“, aby po měsíci nesledovanosti jeho další cykly zrušily. V komerční sféře je logické, že když něco nemá úspěch, pryč s tím.
Může si to však dovolit stát? Nejde o to, že by měla tato všeobjímající instituce trvat tvrdošíjně na kdejaké blbosti, ne kdejakém nesmyslu. Tristní poznání však je, že místo toho, aby se jednalo o výjimku, produkuje stát jeden nesmysl za druhým. Zarážející spíše je, když se zrodí něco, co vydrží alespoň rok.
Poučení z krizového vývoje: Corruptissima re publica plurimae leges (V nejzkaženějším státě je nejvíc zákonů). Tacitus
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář
