Pro hlupáka každý hloupý. (Forrest Gump)

Proč lékaři léčí? Aby zachraňovali zdraví a životy? Proč malíři malují obrazy? Aby vyjadřovali své umělecké cítění? Proč řidiči MHD řídí tramvaje, metro a autobusy? Aby dovezli cestující do práce a za zábavou? Proč kuchař v restauraci vaří? Aby se lidé najedli?

Blbost! Všichni to dělají pro peníze. Je to jejich cesta k obživě. Potřebují naplnit ledničky, spíže, zaplatit elektřinu, vodu, nájem, pořídit si oblečení, mít peníze pro děti, mít prostředky na zaplacení dovolených, aut, na naplnění nádrže těch nakoupených aut, na chaty a chalupy. Tak jako se pravěký lovec mamutů nevydával kopat jámu na mamuta proto, aby se profesně a umělecky realizoval. Potřeboval jídlo, aby přežil on i rod. S lidmi ve 21. století je to stále stejné. Stále lovíme „mamuty“, i když už nekopeme jámy a neobrušujeme pazourkové nože. Ale jíst a pít a bydlet potřebujeme stále. Místo lovu malujeme, pečeme chleba, šijeme šaty, stavíme domy, vyrábíme internetové stránky, hlídáme vězně ve věznicích, hlídkujeme v policejních a vojenských uniformách, nebo řídíme, či místořídíme vlády. Nic z toho neděláme pro charitu, za to všechno bereme více, či méně peněz.

Ani vteřinu.

Ona, prezident, premiér, její řidič, její asistentky, vrátný dole u vchodu, ti všichni dělají proto, že za to berou peníze. Za peníze si mohou koupit jídlo a přežít do dalšího okamžiku, kdy začne kručet v žaludku. Kvůli penězům se udržují státy, unie, společenství.

Nic není proto, že bychom hledali nějaké vyšší poslání. Vždyť i církev, která je údajně duchovní institucí, má, potřebuje a chce majetek. Že k tomu všemu máme jako nadstandard uspokojení, prestiž, ukojení mocenských choutek, pocit, že někomu i pomáháme, je jen nadstavba, doplněk základní potřeby uživit se a žít. Nedávno se mi kolega z branže svěřil s pocity, které má po několika měsících ve funkci šéfa jednoho významného periodika. „Když jsem nastupoval, otravovalo mě to, pořád někomu něco vysvětlovat, někoho řídit, mít zodpovědnost. Ale zjistil jsem taky, že najednou jsem vážená osoba, plný stůl a mail pozvánek, firmy a lidé si mě předcházejí, pořád mě někam zvou, cestuji po světě zadarmo, bydlím v luxusních hotelech, pořád se mnou chce někdo mluvit, dostávám dárky. Na to si člověk strašně rychle zvykne. Teď dělám všechno pro to, abych o to nepřišel. Byla by to tragédie být najednou Nikdo, nemít ten luxus, výhody, dárky a peníze.“

Když politik přijde o svůj úřad, přijde nejen o ohnutá záda prosebníků, kteří klepají na jeho vrata. Přijde o úctu (tedy zdánlivou úctu), o pocty, o privilegia a především o peníze. Přestane mu chodit plat, přestane mu za pár dní a týdnů zvonit telefon – to je jeden z nejmarkantnějších znaků ztráty moci. Ne každý je Václav Havel, aby měl v politickém důchodu program nabitější než v aktivní politice. A k tomu dost peněz.

Ani Karolína Peake nechce setrvat ve vládě proto, že chce dokončit to, co si předsevzala. Pokud to tvrdí, je jediná, která tomu věří. A proto kličkuje, uhýbá, hovoří o vyšším poslání“. Chce jen brát plat a jezdit s řidičem a mít armádu podřízených. Jenomže otevřeně to nikdy neřekne a sobě nepřizná.

Dobrou noc.

Poučení z krizového vývoje: Ať mne nenávidí, jen když se mě bojí. Caligula