Pro hlupáka každý hloupý. (Forrest Gump)

Pominete-li další důvody, že už někteří kandidáti mají slušnou existenci a účast ve volbách je uspokojení jejich ega, řada z nich se nepřizná, že vrchní patra politiky znamenají další styky, další možné obchodní kontakty, přímé i nepřímé. Někdy je zajímavé pozorovat, když se do senátu valí exstarostové, exprimátoři, exministři. Nemají-li vlastní firmu a slušné živobytí, je to jen snaha o udržení se ve sférách, kde je záře kamer, přítomnost novinářů a hlavně – jistota.

Podobné pocity mívám u umělců všech profesí, u nichž už na dveře klepe vícerý křížek na zádech. Při pohledu na jejich uměleckou dráhu v posledních letech je vidět, že už je pár pětiletek sestupná, či téměř nulová a pak vám docvakne, že při nízkých penzích většiny umělců není divu, že perspektiva přilepšení na další šestiletku může být lákavá.

Měl jsem rád Helenu Růžičkovou, byla s ní sranda, bývala moudrá, dveře měla vždy otevřené. Ale s odstupem času, kdy zdraví jí ani synovi Jiřímu moc nesloužilo filmování a zájezdy už netáhly, nedivím se, že na nabídku komunistů kandidovat do senátu kývla. Podobně jako jiní umělci z éry komunismu nemusela ani ona platit nejrůznější pojištění a sociálku, daní se od umělců stát také moc nedočkal a obecně se počítalo, že si každý bude filmovat, psát, hrát, či sochat až do smrti a nějak si vydělávat. Helena finanční motivaci nepřiznala, ale při povídání o tom, jak jako asistenta zaměstná syna Jirku, asi občas někoho směr jejího uvažování napadl.

To není nic proti ní. Ani v dnešní době se mnohým nedivím, když za sedátkem v konírně Valdštejnského paláce vidí spíš sociální zajištění, než opravdu službu státu. Je to vlastnost dosti přirozené, o peníze jde přece až v první řadě a nejsmutnější je, když si snažíme nalhávat něco jiného. Peníze jsou totéž jako lov na mamuta v pravěku – jíst musíme. Mamuty už nelovíme, ale co jiného jsou peníze než mamut…?

Že u většiny i těch, kteří vstupují do politiky se sebevětším „morálním kreditem“ to stejně skončí u státem dotované senátorské kanceláře ve vlastním domě, firmě, v sídle strany, či divadle. Že peníze na asistenty putují v nemálo případech do rodinné kasy přes manželky, děti a další příbuzné, že i přes využívání proplácených jízdenek, letenek a MHD stejně všichni inkasují plný příspěvek na cestování, to jen dokládá, že to s tou službou lidu, vlasti a národu asi není tak žhavé. Ostatně velký byt Bohuslava Sobotky za usyslené příplatky určené na kancelářské potřeby jsou toho nejlepším příkladem.

Poučení z krizového vývoje: Salutem rei publicae tuis commodis praeferas (Dej přednost blahu státu před svým prospěchem).

Anebo taky: Saluti publicae vixit – non diu, sed totus (Žil pro obecné blaho, ne dlouho, ale zcela). Nápis na pomníku císaře Josefa II. ve Vídni.

Ale úplně nejlepší je: O, cives, cives, quarenda pecunia primum est, virtus post nummos(Občané, občané, nejprv si musíte nahrabat peněz, ctnost až po penězích přijde). Horatius v Listech.