Pro hlupáka každý hloupý. (Forrest Gump)

Renčova Sanitka je v duchu "akce". Je tu více efektů, i efektů naoko. Nechám stranou, že mnohé efektní situace postrádají reálné zpracování (bouračka autobusu v prvním, nebo druhém dílu na velké aut a liduprázdné silnici první třídy, nebo rychlostní komunikaci, kde není žádný provoz kromě dvou bourajících aut). Bouchají auta, lidé se rvou - spíše thriller, než příběhy lidí.

Příběhy jsou v Sanitce 2 tím slabším prvkem. Jsou předem velmi čitelné, odhadnutelné, jak se budou vyvíjet, kam budou směřovat a jak dopadnou. Vůbec chování aktérů je snadno předvídatelné. Jestliže téměř nevidomá Ivana Andrlová volá z chodníku přes vozovku na jiného člověka, kolem se míhají auta, už předem víte, že vstoupí do vozovky. Také vytušíte, že nákladnou operaci bohatá hotelierka Dagmar Havlová zaplatí. Když Marek Vašut řekne, že už nebude při výjezdu ze dvora zapínat sirénu, vezměte jed na to, že hned při tom dalším výjezdu se hned ve vjezdu srazí s náklaďákem. Viděli jste někdy sanitku, nebo hasiče, že by na způsob ruské rulety vyjížděli ze základy do ulice, aniž by byla zastavená doprava, nebo nějak omezené a někdo to nekontroloval?

Když bývalé operátorka call centra, přerazená pro nedbalost na úklid sanitek, najde v jedné z nich peněženku plnou bankovek a naditých karet, je tam ještě lísteček s PINy, vcelku bez velkého hádání víte, že peněženku nepřizná a utratí, co může a ještě v luxusu Pařížské ulice. Když já nahánějí kriminalisté, běží za ní málem až do letadla. V reálu by ji zadrželi před nástupem do letadla, protože by už dávno měli její jméno a fotku v pátracích relacích a na výjezdech ze země.

Renčovi vyčítají rasismus, ten bych mu nevyčítal. Ale klišé, že pokud v Sanitce někdo krade, jsou to Romové, je příliš okaté. I scény, kdy je Tomáš Juřička v bytě obklíčen partou Romů, kteří mu vrátí ukradené věci a navíc své soukmenovce potrestají, je z lidových bájí a pověstí. Stejně jako je na 99 procent nereálné, aby po rozlehlém Klánovickém lese běhal Rom za Romkou s nožem v ruce. Pokud by se to odehrálo v Nuslích, nebo na Žižkově, prosím, ale už jste někdy v lese potkali Roma? Já nikdy.

Když napadne záchranáře s nožem v ruce šílený muslim, je to jako napotvoru Iráčan. Proč Iráčan? Kromě toho má u sebe dlouhou dýku. Není to moc ulehčení najednou?

Na Hubačově a Adamcově staré Sanitce bylo úžasné, jak všechny efektní a superdramatické situace postrádala, přesto měla napětí. Pokud se objevovaly havárie, včetně pádu letadla v Suchdole, byli tam mrtví a zranění, ale nešlo o to detailně nafilmovat stříkání krve z krční tepny. I tak byl pocit diváka z havárie a tragédie hodně silný.

Ve staré Sanitce, jestli si dobře vzpomínám, nebyla jediná milostná scéna. A přitom tam ženny byly docela sexy. V Renčově a Hubačově (juniorově) Sanitce se snad ani jeden díl, které zatím televize odvysílala, se bez odvážné milostné scény neobešel. Souloží s tu ve výtahu, v pokoji, na kulečníkové stole, ještě schází sanitní vůz, kancelář reditele záchranné služby a operační sál.

Jedna věc mi ale "leze krkem". Ve starém seriálu, když záchranáři jeli na určitou adresu, tak pokud možno projížděli Prahu skutečným směrem. V novém seriálu jedou do Úval přes Barrandov a na Plzeň, jedou k případům jednou ulicí jednou tím směrem, za chvíli opačným. Dokážu pochopit, že Brňákům je šuma fuk, kudy jezdí Pražáci, ale Pražáků asi není u obrazovek málo a nestačí se divit, že ze Smíchova se do Nuslí jede třikrát přes Malou Stranu, dvakrát přes Holešovice a další čtvrti...

Michal Dlouhý nikdy nebude Jiří Bartoška. To se netýká hereckého umění. Jde o lidské a herecké typy. I když je tón hlasu Michala Dlouhého dost blízky tomu Bartoškovu, Bartoška byl sukničkář, Dlouhý je děvkař. A v tom je ten zásadní problém a také v tom tkvělu kouzlo Jiřího Bartošky a jeho doktora Skalky. On nebyl hajzl, on ty své milenky opravdu miloval a neubližoval jim. Nechme se ale překvapit, na jakou nemoc umře seriálový donchuán Dlouhý. Možné je i to, že ho narození nemanželského dítěte obrátí jako Ferdyše Pištoru.

Adamcova Sanitka byla, jak se dnes moderně říká, "o" pocitech.  Byly to obyčejné, a přesto složité lidské příběhy, které se vyvíjeli, nebyly vždy jednoznačné, hrdinové nebyli úplně bílí a úplně černí, střídali své vnitřní i vnější polohy. Autorům staré Sanitky se podařilo v mezích zákona a možností odfiltrovat politiku a soudruhování, přesto se děj nevznášel ve vzduchoprázdnu. V nové Sanitce mám opačný pocit. Doktoři neřeší běžné životní problémy, nemají potíže s penězi, i ta nejposlednější sestřička má luxusní byt v novostavbě.

Parodií celého seriálu je postava bulvárního novináře. Chápu, že si Flip Renč potřeboval vyřídil účty s bulvárem, který v minulých letech důkladně rozebral jeho soukromí, ale to, jak vykresluje tuhle profesi a typ novináře, je hodně neprofesionální. A točit kvůli tomu seriál?

Šéfredaktor bulváru si prohlíží fotografovi fotky v papírové podobě. To je minulost stará možná deset let. Dnes se fotky prohlížejí na monitorech, navíc by se to neodehrávalo v šéfově pracovně, ale nejspíš u šéfgrafika, či šéfeditora. Paparazzi je v podstatě u každého výjezdu sanitky, lezte záchranářům až za krk, ti se s ním neustále perou. Dnešní noviny nemají tolik lidí, aby jednoho fotografa vyčlenily jen na záchrannou službu. Pomíjím i to, jak Lukáš Langmajer drží fotoaparát. Malé školení v redakci před natáčením by mu neškodilo.

Problémem seriálu je i snadná čitelnost charakterů. Jako kdysi v éře němého filmu. Zlochudové byli mohutní, měli husté obočí a šklebili se. Divák musel na první pohled poznat, koho má před sebou na plátně. Pokud proti houkání sanitek protestuje člověk, který má do dvora záchranné služby okna svého bytu, je už na první pohled zřejmé, že je to psychopat, debil a nesympatický člověk. Bulvární novinář a jeho šéf jsou nesympatičtí už od pohledu. Viděli jste někdy fotku dr. Mengeleho? Byl to krásný a sympatický člověk. Ani Heydrich nebyl na první pohled zrůda.

Jednotlivé epizody a příběhy v nové Sanitce končí leckdy až neuvěřtelným a šťastným způsobem na motivy prvorepublikových filmů druhé kategorie, kdy chudou dívku vysvobodí z bídy šlechetný továrník a milionář. Existenční zvrat malíře v podání Vladimníra Javorského, kdy se na jeho práce přijde podívat profesor z akademie, vezme jeho práce a ty jsou hned na dračku, to ve světě výtvarníků opravdu nefunguje.

Dalo by se pokračovat ještě dlouho. I přes výhrady se budu pátek co pátek na Renčovu Sanitku dívat. Jak se budou příběhy vyvíjet, jak budou, či nebudou očekávané. Je ale škoda, že hlubokou stopu Sanitky číslo 1 za sebou dvojka už asi nezanechá.