Filmové nepřesnosti: Občanský průkaz – nešťastná plastová okna a pytlíky od mlíka
Problém je, že regenerace panelových sídlišť bere filmařům (pokud nemají peníze na drahé postprodukční retušovací práce) možnosti brát v českých městech patřičné prostředí dané doby. Kde jsou ty časy, kdy se i v Praze bez problému dala v 80. letech natáčet léta 90. – ale 19. století… Přenést se ještě na počátku devadesátých let do válečné, či poválečné éry, nebylo výrazně složité.
Ve scénce v ranní kuchyni, kdy Anna Geislerová dává mladšímu synovi svačinu do sáčku od mléka, je bohužel patrné, jak bělostný pytlík od nápoje znatelně papírově šustí – tahle rekvizita zkrátka asi ve filmařských funusech není. Museli ho natisknout na papírový sáček. Škoda, že mi produkce před natáčením nezavolala – jeden pytlík od mléka (s červeným písmem – mléko tučné) schovávám jako vzácnou relikvii…
Ale to jsou opravdu jen malichernosti, za které se omlouvám. Doba, kterou Občanský průkaz zachytil, je až mrazivě reálná. Kluci v džínsách, vzácná západní elpíčka, nástěnky s úspěchy sovětské kosmonautiky, zelení esenbáci kontrolující příslušnou stránku občanky, není-li natržená na protest proti režimu, útěky podařené i nepodařené za vysněný Západ… Taky tělocvikáři chodící celý den (i cestou domů) v teplácích (dokonce v nich učívali svůj další, netělocvičný předmět). A zavilé pedagožky a pedagogové, jež vyštvali každého, kdo se vzpříčil době a pravidlům.
Taky jsme měli jednu takovou učitelku Pivoňkovou. Nejmenovala se Pivoňková. Přišla někdy v naší šesté třídě a dostali jsme ji na ruštinu. Byla po vysoké, byli jsme její první škola. Byla mladá a krásná a nosila minisukni a boty na vysokých podpatcích. Nic nám ale neodpustila, ale i tak jsme se na každou hodinu těšili. Že víc na její minisukni a dlouhé nohy, než na jazyk okupantů, nemusím dodávat. Byla přísná, ale lidská. Jako jediná z celého sboru dala totiž naší nijak chytré spolužačce, jejíž maminka byla nejen učitelkou na naší škole, ale i stranickou funkcionářkou, trojku z jazyka ruského – na vysvědčení. I když spolužačka mívala na vysvědčení nanejvýš chvalitebné, v sedmé vyfasovala v pololetí poprvé trojku.
Paní, tedy slečna, učitelka pak začala být v hodinách ruštinu už ne tak veselá a usměvavá. Občas si povzdechla. Na vysvědčení na konci roku měla naše spolužačka už zase z ruštiny dvojku. A slečna učitelka minisukni a v botách na podpatcích se pak po prázdninách už neobjevila… To byl náš „občanský průkaz“…A tak místo hledání chyb nabízí na konec sestřih nejlepších hlášek z filmu.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář
