Pro hlupáka každý hloupý. (Forrest Gump)

Před dvaceti lety, v létě 1992, jsem se se dvěma kolegy vydal na Balkán. Bylo tzv. období klidu, Slovinsko a Chorvatskou už byly samostatnými státy. Přestože se střílelo v Srbské Krajině a obklíčené bylo Sarajevo v Bosně a Hercegovině, říkali jsme si, že vlastně jedeme s křížkem po funuse, že hlavní konflikt již dohořel a vlastněn nebude o čem psát, co fotit.

Jel jsem do Jugoslávie hodně ovlivněn tehdejším zpravodajstvím – hrdinní Chorvati, utlačovaní Muslimové, krvežízniví Srbové. Když jsme v Záhřebu vyfasovali akreditaci ministerstva zahraničí, nebo informací, už si nepamatuji, zamířili jsme na jih do Slavonského Brodu, kde byla linie mezi Chorvaty a krajinskými Srby. Projížděli jsme malými městy a vesnicemi a byli zaraženi vypálenými domy, celými zčernalými ulicemi, stovkami domů bez lidí. „Tady musely zuřit boje,“ říkal jsem si. Až později doma jsem si na fotkách povšiml, že domy jsou jen vypálené, téměř bez zásahů od střel, žádné ruiny po bombardování a střelbě. A ještě později, a to i od Chorvatů, jsem se dozvěděl, že všechny ty vypálené baráky patřily dříve statisícům Srbů, které z Chorvatska vyháněla právě vojska vedená Gotovinou a Mladenem Markačem, který si měl taky odsedět dlouhé roky ve vězení, ale byl spolu s generálplukovníkem taky osvobozen. Jenže to vše jsem zjistil až mnohem později.

Prožili jsme na frontové linii kolem Slavonského Brodu tři dny. Noc v zákopech, ostřelování. Všichni svatí při nás stáli, když jsme se rozhodli nepřespat v již zaplaceném pokoji malého hotýlku. Náš pokoj dostal přímý zásah od minometu, díra ve zdi tam, kde jsme měli spát.

Že jsem z Chorvatska odjížděl s ještě násobenými pocity toho, co jsem si v představách o balkánské válce utvořil z českých médií, snad ani vyprávět nemusím. Měl jsem jasno, kde je pravda a spravedlnost. Dodnes jsem vděčný vlastnímu pudu morální sebezáchovy, že jsem během nočního pobytu v první linii odolal pobízení chorvatských bojovníků (ne vojáků – někteří se hlásili k Ustašovcům), abych si „zapucal“ – zastřílel na Srby. Vnucovali mi kalašnikovy i kulomet, ať jim pár dávek pošlu. Nutkání ve mně bylo, dnes bych z toho ovšem nespal. Zkouším si ale představit, jestli jsem byl jediný novinář, kterému se v té válce nabízelo, aby zmáčkl, jen tak, pro zkušenost, spoušť…

Asi za měsíc jsme se na Balkán vydali znovu. Tentokrát na druhou stranu. Přes Bělehrad a Zvornik do Pale a do Sarajeva. V Bělehradě jsme se setkali s Karadžičem, s šéfem bosensko-srbského parlamentu Krajišnikem, s Vukem Draškovičem, pozdějším významným opozičním politikem. Byli jsme v Karadžičově hlavním stanu v Pale nad Sarajevem, u vojáků UNPROFOR, byli jsme třicet metrů od zákopů obránců vnitřního Sarajeva i u lidí žijících na samotné dělící linii kousek od sarajevského centra. Potkal jsem tam četniky, ale i muslimy, kteří se zbraní v ruce bojovali proti svým tam dole v obklíčení. To byla jedna z věcí, která mne zarazila – když je to konflikt Srbů s Muslimy, proč jsou muslimové i na straně Srbů a bojují proti vlastním...

Na velitelství zóny Jevrejske Groblje mi bývalí číšníci ze sarajevského parlamentu vyprávěli o Izetbegičovi a ostatních známých politicích staré a nové balkánské doby. Jak se po vypuknutí konfliktu museli hned pakovat i s rodinami, protože nebyli toho správného vyznání. Ti, se kterými ještě před časem pili kávu, na ně mířili samopaly.

Velitel jednoho ze stanovišť nám z bedny vytáhl úlomky granátů a min, které létaly z centra Sarajeva k jejich pozicím. „Nikdo nechce ve světě slyšet, že ty dole zásobují islamisté.“ Arabské nápisy na úlomcích střeliva hovořily za vše.

Cesty do válčící bývalé Jugoslávie mi dodaly podnět, abych se začal o dějiny Jugoslávie, o podstatu konfliktu zajímat víc. Dopisoval jsem si s Rajko Dolečkem, který mi také dal svůj pohled na to, co se v jeho druhé téměř rodné zemi děje. Psal mi, jak si ještě z dětství pamatuje, kdy v Bělehradě plavaly Dunajem tisíce mrtvých Srbů, které jim z Chorvatska posílali Ustašovci jako pozdrav.

O své cestě jsem tehdy napsal jedinou reportáž. Dvě stránky o tom, že hodně z toho, co se u nás o válce píše, nekoresponduje s mými zážitky. Ozvalo se mi pár lidí, pár Srbů žijících u nás, tehdejší tiskový tajemník Jugoslávské ambasády mě pozval na oběd. Zeptal se mě, jak to, že mi nikdo ten článek nezakázal, nezcenzuroval. Jejich ambasáda žila v polovině 90. let v Praze v izolaci, zatímco na slovinské a chorvatské si novináři a politici podávali dveře, tu Jugoslávskou (srbskou) obcházeli lidé obloukem.

Proč o tom píšu? Po rozparcelování staré Jugoslávie, odtržení všeho, co od Srbska šlo i nešlo odtrhnout, včetně starých srbských území, po bombardování Bělehradu a izolaci politické i ekonomické přišlo místo 24 let pro Gotovinu a 18 roků pro Markače jejich osvobození. Mezinárodní tribunál neměl dost důkazů.

Na Balkáně, jak nám říkali, je v každém domě pod podlahou schovaná zbraň. Byla tam už před sto lety, je tam i dnes. Vždy připravena splatit staré křivdy, nebo se bránit proti křivdě a napadení.

Kdyby chorvatští generálové zůstali za mřížemi, měli by Srbové alespoň částečné zadostiučinění, že v Haagu nejsou cely jen pro ně… To je někdy účinnější, než pomsta. Nepotrestané křivdy jsou však jen zárodkem křivd nových.

Poučení z krizového vývoje: Auditur et altera pars (Ať je slyšena druhá strana).